Hornicko - hutnický skanzen, Leszcyna

Leszczyna – vesnice ležící nedaleko Złotorye v Kačavském podhůří – je kolébkou slezské mědi. Hornické tradice tohoto území sahají do časů Piastovců, přesně Boleslava Vysokého a jeho syna Jindřicha Bradatého, kteří v roce 1211 udělili Złotoryi městská práva a privilegium hornického města. To povolovalo svobodné usazování se horníků bez hrazení poplatků, věnování se řemeslu a prodej piva. Organizovaně se zde měděná ruda těžila ve 2. polovině 16. stol., v pozdějších staletích byla těžba a zpracování této suroviny několikrát obnovena a pozastavena. Na 2. polovinu 19. století připadá období rozvoje těžby kameny – v největší míře se tehdy získával pískovec a vápenec, který se pálil v místních vápenkách.

Právě kolem pecí dvojčat z 19. století začalo Złotoryjské sdružení hornických tradic pořádat ukázky tavby kovu pod názvem „Dymarki Kaczawskie” a vytvářet základy středověkého Hornicko-hutnického skanzenu. Jeho hlavní součástí je právě zmíněná pec složená ze dvou bašt – zrekonstruované dnes plní funkci rozhleden a jsou startovním místem naučné stezky „Synklinála Leszczyny” (slovo „synklinála“ v geologii znamená „dolů vyklenutou vrásu“), která návštěvníky provede mnohasetletou historií hornictví a hutnictví. Část trasy probíhá územím bývalého dolu „Tiché štěstí“ [něm. Stilles Glück], který byl v provozu v letech 1855–1883. Po dole a huti – neživé přírodní památce – se dochovaly stopy vyústění štoly, dřívější šachty a agregát strusky.

Na území skanzenu se vedle pecí nachází Síň hornických tradic – výstavní místnost, v níž můžeme vidět, jak vypadal život ve středověké Leszczyně a okolí. Ke vzdělávacím účelům slouží také: četná řemeslnická stanoviště a stánky, které přibližují charakter práce mizejících profesí, geologické, přírodovědné nebo ekologické ateliéry.