Bývalý uranový důl, Kletno

Uran – zní to hrozivě, nebezpečně, radioaktivně (mimo jiné díky chemičce, polské rodačce Marii Skłodowské-Curie). V rozporu s všeobecným míněním není uran vyskytující se v přírodním prostředí vysoce radioaktivní, proto návštěva starého uranového dolu v Kletně nezpůsobí, že bychom odtamtud odešli ozáření. Opustíme ho naopak s vědomostmi o minerálech a hornické tradici v Králickém Sněžníku.

Uranový důl fungoval v letech 1948–1953, ovšem na tomto místě už ve středověku probíhala těžba rud železa, stříbra nebo mědi. Hledání uranových rud začalo během studené války. Na území čerstvě připojeném k Polsku se sovětští experti v oblasti geologie zajímali o území Krkonošsko-jesenické subprovincie a na základě v září 1947 podepsané smlouvy mezi SSSR a Polskem od začátku příštího roku odstartovaly pátrací práce po ložiscích uranu: jak na povrch (vrty), tak i z podzemních důlních děl (štoly a vrtání). Byly objeveny v Kletně během revizních prací ve středověkých štolách. Údajně byl proces hledání natolik tajný, že vyslovení názvu hledané suroviny se bralo jako činnost ve prospěch cizí rozvědky, a ve zprávách se slovo „uran“ nahrazovalo slovem „kov“. Průzkum ložisek uranu skončil v důsledku vyčerpání zdrojů – odhaduje se, že během šesti let činnosti se vytěžilo 20 tun kovového uranu. Pak se po několik let těžil ještě fluorit, ale i tato ložiska se vyčerpala a důl byl zaplaven.

I když historie tohoto místa nebyla vždy růžová, během prohlídky podzemní trasy vedoucí štolou č. 18 narazíme na horniny pokryté různými barvami, protože se zde vyskytuje: fialový ametyst, vícebarevný fluorit, modrý chalkopyrit nebo zelený malachit. Jednou ze zastávek během podzemní procházky labyrintem chodeb bude expozice uranového skla, které po vystavení ultrafialovému záření zeleně svítí. Navíc, na trase si lze prohlédnout sbírku starých map, olejových, petrolejových, karbidových lamp a jiného hornického vybavení, které nám umožní vcítit se do toho, jak těžká je práce horníka.